Laskavost se stala podezřelou vlastností

Někdy mám pocit, že být na někoho hodný už dnes není úplně normální.

Když někomu pomůžete, první otázka často není:

„To je od něj hezké.“

Ale:

„Co z toho má?“

A vlastně se tomu ani nedivím.

Jsme zvyklí, že za vším něco je.

Když vám někdo něco nabízí, chce něco prodat.

Když vám někdo píše, něco potřebuje.

Když vám někdo pochválí práci, možná bude chtít laskavost.

A když vám někdo pomůže jen tak?

Tak to je podezřelé.

Určitě něco chce

Představte si, že někomu pomůžete.

Nic za to nechcete.

Nečekáte peníze.

Nečekáte protislužbu.

Nečekáte ani pochvalu.

Prostě jste viděli člověka, který měl problém, a napadlo vás, že byste mu mohli pomoct.

Dnes to skoro působí jako zvláštní sociální experiment.

„Proč mi pomáháš?“

Protože můžu.

„A co za to chceš?“

Nic.

„Fakt nic?“

Ano.

„Tak to je divné.“

Možná je.

Ale možná jsme jen zapomněli, že lidé mohou dělat dobré věci bez kalkulačky v ruce.

Slušnost není slabost

Mám rád slušnost.

Ne tu přehnanou, naučenou, kdy člověk každému všechno odkývá jen proto, aby nebyl konflikt.

Myslím obyčejnou slušnost.

Pozdravit.

Poděkovat.

Pustit někoho před sebe.

Ozvat se člověku, o kterém víte, že nemá nejlepší období.

Pomoct někomu, kdo si s něčím neví rady.

Říct „promiň“, když uděláte chybu.

A nečekat za to medaili.

Dnes se ale někdy zdá, že pokud jste příliš vstřícní, automaticky jste naivní.

Pokud odpustíte, neumíte si nastavit hranice.

Pokud někomu pomůžete, necháte se využívat.

Pokud se ozvete první, jste zoufalí.

Pokud vám na někom záleží, jste slabí.

A pokud jste prostě hodný člověk?

Tak si dejte pozor.

Někdo vás určitě využije.

Internet nás naučil podezírat

Možná za to trochu můžou sociální sítě.

Na internetu se totiž neustále dozvídáme, jak nás někdo využívá.

Manipulátoři.

Narcisté.

Toxičtí lidé.

Red flags.

Gaslighting.

Love bombing.

Ghosting.

Každé chování má dnes vlastní název a vlastní varovný seznam.

Samozřejmě že některé z těch věcí jsou skutečné problémy.

Jenže někdy mám pocit, že jsme se dostali do opačného extrému.

Člověk vám jednou neodpoví a už je to red flag.

Někdo vám nabídne pomoc a určitě něco chce.

Někdo se zajímá, jak se máte, a možná vás manipuluje.

Někdo je příliš milý?

Pozor.

To už je opravdu podezřelé.

Ještě chvíli a obyčejné „Jak se máte?“ bude vyžadovat bezpečnostní audit.

Možná jsme jen trochu paranoidní

Chápu, proč jsme opatrní.

Nikdo nechce být využívaný.

Nikdo nechce být za hlupáka.

Nikdo nechce dávat všechno a zjistit, že druhému na něm vlastně vůbec nezáleží.

Jenže pokud začneme každé lidské gesto automaticky posuzovat podle toho, co z něj může druhý člověk mít, dostaneme se do poměrně smutného světa.

Svět, kde už neexistuje pomoc.

Jen obchod.

Neexistuje přátelství.

Jen výměna služeb.

Neexistuje laskavost.

Jen investice do budoucí protislužby.

A možná právě proto máme někdy tolik vztahů, které vypadají jako účetnictví.

„Já napsal první.“

„Já se ozval třikrát.“

„Já jsem přijel za tebou.“

„Ty jsi pro mě nic neudělal.“

„Tak proč bych se měl snažit já?“

Protože jste snad přátelé.

Ne dvě firmy, které si právě vyjednávají podmínky spolupráce.

Laskavost ale neznamená být hloupý

Tohle je důležitý rozdíl.

Být laskavý neznamená nechat si všechno líbit.

Můžete být hodní a zároveň říct ne.

Můžete někomu pomoct a příště odmítnout.

Můžete někomu odpustit a zároveň ho nepustit zpátky do svého života.

Můžete mít pochopení a zároveň si držet hranice.

Laskavost není povinnost nechat ze sebe dělat rohožku.

A právě proto mi přijde zvláštní, když se slušnost automaticky zaměňuje za slabost.

Silný člověk podle mě není ten, kdo musí všechny převálcovat.

Někdy je mnohem těžší zůstat slušný, když by bylo jednodušší být protivný.

Nejvíc mě baví lidé, kteří se chlubí tím, že jsou „bez emocí“

Tohle je vůbec zvláštní internetový fenomén.

Člověk napíše:

„Mně už je všechno jedno.“

„Nikomu nevěřím.“

„Nikdo pro mě nic neznamená.“

„Já nikoho nepotřebuju.“

A často to napíše pod obrázek s nějakým citátem o tom, jak jsou všichni falešní.

Což je mimochodem velmi důvěryhodný způsob, jak světu oznámit, že jste úplně nad věcí.

Čím víc člověk potřebuje dokazovat, že nikoho nepotřebuje, tím víc mě napadá, jestli náhodou nepotřebuje právě naopak někoho, komu by mohl věřit.

Možná jen nechce znovu zjistit, že důvěra bolí.

To už je ale lidské.

A pochopitelné.

Nemusíme být naivní. Jen nemusíme být cyničtí.

Tohle je asi celé.

Nemusíte věřit každému.

Nemusíte každému půjčovat peníze.

Nemusíte zachraňovat každého, kdo se objeví ve vašem životě.

Nemusíte tolerovat lidi, kteří vás využívají.

Ale můžete zůstat slušní.

Můžete někomu podržet dveře.

Můžete pochválit cizí práci.

Můžete někomu napsat, že na něj myslíte.

Můžete pomoct, aniž byste čekali odměnu.

Můžete říct děkuji.

A můžete být laskaví jen proto, že takoví chcete být.

Ne proto, že z toho něco budete mít.

Protože svět už je dost nepříjemný sám o sobě

Nemusíme mu k tomu ještě pomáhat.

Možná nepotřebujeme další lidi, kteří budou všem vysvětlovat, jak je svět zlý, jak jsou všichni falešní a jak nikomu nemůžeme věřit.

Možná bychom občas mohli udělat přesný opak.

Být slušní.

Bez důvodu.

Bez strategie.

Bez očekávání.

Jen tak.

A když se někdo zeptá:

„Co z toho máš?“

Tak klidně odpovězte:

„Nic.“

A nechte ho chvíli přemýšlet, jestli je to vůbec možné.

Možná právě to je dnes trochu revoluční.