Proč se všichni tak strašně snaží vypadat šťastně

Někdy mám pocit, že jsou všichni kolem mě strašně šťastní.

Vážně.

Otevřu Instagram a někdo je právě na dovolené.

Další má nový byt.

Někdo se zasnoubil.

Někdo má dítě.

Někdo si koupil nové auto.

Někdo uběhl maraton.

Někdo právě změnil práci a „nikdy se necítil lépe“.

A někdo mi právě vysvětluje, jak moc je důležité žít svůj nejlepší život.

Já mezitím sedím doma v teplákách a přemýšlím, co si dám k večeři.

Asi dělám něco špatně.

Všichni jsou šťastní. Pořád.

Nejzajímavější na sociálních sítích je, že tam prakticky neexistují obyčejné dny.

Nikdo vám neukáže úterý.

Takové to obyčejné úterý, kdy ráno vstanete, jdete do práce, něco pokazíte, něco zařídíte, něco nestihnete, večer jste unavení a před spaním si uvědomíte, že jste vlastně celý den nic zvláštního nezažili.

Tohle se moc nefotí.

Místo toho dostanete západ slunce.

Kávu.

Hory.

Úsměv.

Koncert.

Nové šaty.

Večeři.

Další západ slunce.

A samozřejmě popisek:

„Užívejme si každý okamžik. ❤️“

Což je přesně ten okamžik, kdy člověk začne přemýšlet, proč si vlastně svůj okamžik neužívá.

Fotka není důkaz

Samozřejmě vím, že sociální sítě nejsou realita.

Všichni to víme.

Teoreticky.

Prakticky ale náš mozek funguje trochu jinak.

Když každý den vidíte desítky lidí, kteří vypadají šťastně, úspěšně, krásně a spokojeně, časem vám začne připadat, že tohle je normální život.

A pokud ho právě nežijete, jste nějak pozadu.

Ona má lepší práci.

On má větší byt.

Oni mají děti.

Tamti zase cestují.

Tahle má dokonalejší postavu.

Tenhle už ve třiceti podniká.

A vy?

Vy jste si dneska dali k obědu rohlík se salámem, protože se vám nechtělo vařit.

Gratuluju.

Zatímco ostatní budují svůj nejlepší život, vy jste právě prohráli s ledničkou.

Nejlepší život, každý den

Mám trochu problém s tou posedlostí „nejlepším životem“.

Protože život podle mě není produkt.

Nemusí být každý den skvělý.

Nemusí být produktivní.

Nemusí být inspirativní.

Nemusí mít pointu.

Někdy je prostě úplně obyčejný.

A to je v pořádku.

Nemusím každý týden někam cestovat.

Nemusím každé ráno vstávat v pět a meditovat.

Nemusím pít zelené smoothie.

Nemusím mít ranní rutinu o dvanácti krocích.

Nemusím číst knihu týdně.

Nemusím být každou chvíli lepší verzí sebe sama.

Někdy chci být přesně tou verzí sebe sama, která večer sedí na gauči a kouká na úplnou blbost.

A světe div se, taky to přežiju.

Proč se vlastně tolik snažíme vypadat šťastně?

Možná proto, že chceme, aby nám ostatní záviděli.

Možná proto, že chceme sami sobě dokázat, že se nám daří.

Možná proto, že když už máme telefon, můžeme světu ukázat jen to, co chceme.

A možná je v tom něco ještě hlubšího.

Když někdo neustále ukazuje, jak je šťastný, nemusí to nutně znamenat, že šťastný není.

Ale někdy mám pocit, že čím víc člověk potřebuje dokazovat, jak je spokojený, tím víc si to potřebuje potvrdit.

„Podívejte, jak se mám skvěle.“

„Podívejte, jak moc se milujeme.“

„Podívejte, jaký máme nádherný život.“

„Podívejte.“

„Podívejte.“

„Podívejte.“

A někdy bych si přál říct:

„Jo, vidíme. Už můžeš přestat.“

Štěstí bez publika

Možná je na skutečném štěstí zajímavé právě to, že nepotřebuje publikum.

Když se máte opravdu dobře, nemusíte nutně vytáhnout telefon.

Nemusíte to vyfotit.

Nemusíte to dát do stories.

Nemusíte k tomu napsat citát.

Nemusíte čekat, kolik lidí vám to olajkuje.

Prostě tam jste.

A užíváte si to.

Možná je to právě ten rozdíl mezi tím být šťastný a vypadat šťastně.

Jedno existuje i bez internetu.

To druhé bez něj trochu ztrácí smysl.

A pak jsou tu ty horší dny

O těch se moc nepíše.

O tom, že jste někoho ztratili.

Že se vám něco nepovedlo.

Že jste se pohádali.

Že se vám nechce vstávat.

Že nevíte, co vlastně chcete.

Že máte období, kdy vám připadá, že všichni ostatní někam jdou a vy stojíte na místě.

Tohle se do stories moc nehodí.

Možná proto, že to není dost estetické.

Jenže právě tyhle dny jsou součástí života.

Stejně jako radost.

Stejně jako úspěch.

Stejně jako ten výlet, na kterém jste se fotili u moře.

Jen se na Instagram většinou dostane jen to moře.

Ne ta hádka, která mu předcházela.

Ne ta únava.

Ne to, že jste se večer v hotelu pohádali kvůli úplné blbosti.

Ne to, že jste druhý den byli oba protivní.

Na fotce ale vypadáte nádherně.

Takže všechno v pořádku.

Možná bychom mohli být trochu normální

Nechci tvrdit, že bychom neměli sdílet hezké věci.

Sdílejte je.

Dávejte fotky z dovolené.

Pochlubte se novou prací.

Oznamte zásnuby.

Ukažte psa.

Ukažte dítě.

Ukažte klidně i ten nový kávovar.

Je mi to jedno.

Jen bychom možná mohli přestat předstírat, že život musí vypadat dobře úplně pořád.

Nemusí.

Můžete mít krásný život a zároveň mít příšerný den.

Můžete někoho milovat a občas ho mít plné zuby.

Můžete být úspěšní a přesto někdy pochybovat.

Můžete být spokojení a přesto chtít něco změnit.

A můžete být úplně obyčejný člověk s úplně obyčejným životem.

To není selhání.

Takže pokud dnes nemáte nejlepší den…

…v pořádku.

Nemusíte z toho dělat motivační citát.

Nemusíte se vyfotit s hrnkem kávy a napsat:

„Každý den je nová příležitost. ✨“

Můžete si prostě říct:

„Dneska to stojí za hovno.“

A jít spát.

Zítra bude třeba líp.

A když nebude?

Tak pozítří.

Nemusíme přece každý den dokazovat internetu, že jsme šťastní.

Internetu je to stejně úplně jedno.

Algoritmus chce hlavně, abyste zůstali online.

A pokud možno ještě chvíli scrollovali.

Takže klidně zavřete Instagram.

Dejte si kafe.

Sedněte si.

A chvíli nedělejte vůbec nic.

Bez fotky.

Bez filtru.

Bez srdíčka.

Jen tak.

Možná právě tohle je na chvíli ten nejšťastnější život, jaký můžete mít.